PhDr. Zdeněk Rubeš



mezinárodní instruktor ITF č. 1876
národní instruktor N - 5
technický stupeň V. Dan
čísla danových certifikátů CZ - 5 - 19
CZ - 4 - 38
CZ - 3 - 53
CZ - 2 - 71
CZ - 1 - 202
trenér 2. třídy číslo licence B-42
datum narození:
kontakt viz. kontakty

Konec srpna 1991

Žádný internet, telefony vedou špagátem do zdi a informace se musejí vysedět v plísní čpícím koutě nevětrané knihovny. Skoro jako bych tu slýchával ozvěny hovoru o odvážném vzduchoplaveckém kousku bratří Montgolfierů. Kašpárkově barevná saka divoké privatizace v ulicích, které byly péčí minulého režimu ještě šedé a rozbité. Na studeném okně autobusu MHD krom cestiček, které si v prachu mezi otisky dlaní prorazila dešťová voda, byl cenovkovou páskou přilepený lístek formátu A5, možná i menší: Taekwon-do, korejské bojové umění, zájemci hlaste se tam a tam. Inu, nešlo odolat.

Coby školáčka šestiletého, AD 1983, přihlásili mě na judo. Do tělocvičny jsem docházel pilně, i když se tady projevovala tradiční nemoc v tehdejší výuce bojových umění. Nováček musel hlavně dělat kliky a dřepy, jedno jak. Když se nemohl pro zkrácené šlachy předklonit, sedlo se mu za všeobecného veselí na záda, až to křuplo. Navíc orientace na sportovní, respektive závodní část dominovala, byla dokonce podmínkou dalšího postupu v technických stupních. Přesto byl mým hlavním důvodem pro změnu nedostatek času. V roce 1991 jsem začal dojíždět na střední školu do Českého Krumlova, tehdy pozapomenutého a omšelého městečka kafkovského ražení, a právě v tréninkové dny jsme měli nejdelší rozvrh.

Dnes možná k neuvěření,

ale na prvních tréninzích nebylo pro velký počet zájemců k hnutí. Osmdesát, devadesát lidí zaplňovalo za nedělních podvečerů tělocvičnu českobudějovické stavárny do posledního místečka. Velmi rozmanitý byl pohled na módu: otužilci v červených trenkách s bílým lampasem, za světle modrými teplákovkami bylo lze vyčíst zkušenosti s povinnou vojenskou službou, paní a dívky se dostavily v legínách pastelových tónů. Tu a tam prosvítala kimona všech možných typů – od těžkých judistických kabátů sahajících až po kolena, můj případ, přes plážově krátké karate kalhoty k prvním, do domácku poněkud kostrbatě a hranatě střiženým keprovým dobokům. Hlad po výuce bojových umění byl obrovský. Jestliže někdo nepřišel na další trénink, neznamenalo to, že ho cvičení nebavilo, spíše si v přemíře nadšení a kvůli chybějícím zkušenostem způsobil zranění, snaživ se zavěsit jako van Damme do rozštěpu mezi židlemi a při tom ještě bušit pěstí do zdi – to jsem si nevymyslel. Nebo aspoň ne celé. Postupem času samozřejmě módní vlna opadla a rozličné povinnosti a zájmy rozfoukaly původní skupinu cvičících do všech koutů. Za těch sedmadvacet let jsem se setkal s osudy k neuvěření štastnými i smutnými, ba tragickými, nicméně s partou, která se vytvořila pod českobudějovickou školou TKD ITF Tong-il, byť mnozí už necvičí vůbec nebo jsou v jiných, vlastních oddílech, se vídáme stále a velice rádi.

Velice jsem oceňoval, že si trenér Rosťa Kaňka nijak nepotrpěl na silácké proslovy a nekončící série kliků a sklapovaček a umožnil zvolna a s porozumněním pronikat nováčkům do tajů taekwonda. Cvičilo se jednoduše, ale s rozmyslem, řekl bych chytře. Shovívavost vůči prvním, nedokonalým snahám o zvednutím nohy napodobený kop a neumdlévající ochotou poradit, když je zájem, mě brzy nadchl i mistr Hwang Ho-jong, kterého jsem poprvé viděl, když Rosťa Kaňka skládal v květnu 1992 před celým Tong-ilem zkoušku na II. dan.

V roce 2006 jsem dokončil ve věku takřka kmetském vysokou školu a hledal si konečně stálé zaměstnání. Příležitost se naskytla a já se přestěhoval nedaleko Velešína, mezi lesy a louky šumavských předhůří. Prvním mým zájmem bylo najít Milana Prokeše, se kterým jsem se do té doby znal jen od vidění, a domluvit si možnost trénovat u něj v oddíle. Přijal mě s překvapivou směsicí radosti, upřímného entuziasmu a neustávajícího nadšení, kteréžto uvítání nebylo dáno mou jedinečností, ale jeho kromobyčenou povahou, které se, a myslím, že nikoliv jen já, stále podivuji. Stálo mě pravda jisté úsilí, vpravit se do velešínského tréninkového tempa, kde oproti tehdejšímu tong-iláckému drilu a jasné linii mají své nezastupitelné místo neustálé debaty, čímž zde se vykrystalizovalo hned několik předních teoretiků TKD. To však pomohla přemostit velmi přátelská atmosféra. Velice záhy si mě očuchali a při různých příležitostech zjistili, že jsem také jenom člověk.

Pod křídly velešínské školy jsem mohl postupovat po žebříčku daných zkoušek a sám se zapojit do vedení tréninků a dle svých skromných možností i práce pro Český svaz Taekwon-do ITF. Pokud mohu snad být na něco pyšný, pak že jsem byl u rozšíření práce velešínského oddílu TKD přes hranice do rakouského Bad Leonfeldenu a v trénincích a soustředěních pomohl odštípnout kousek z balvanu oboustranných předsudků, který občas stále ještě zatěžuje oba svahy šumavských kopců.

Co zdůraznit závěrem?

Hr na trénink, oči i uši otevřené s ochotou se něco nového dozvědět. A i když víte, že jste hvězda, je dobré o tom alespoň občas zapochybovat.

 


Profily trenérů Taekwon-Do školy Velešín ITF

Milan Prokeš, Jiří Císař, Milan Rouha, Aleš Císař, František Jeřábek, Hana Císařová, Pavel Šmíd, Radek SlukaPavel ŠíhovecZdeněk Rubeš, Michaela Urbancová



ITF
Svay TKD
EU
Silva Nortica
Intereg
MŠMT