Petra Rouhová

První trénink ;)

Taekwon-do jsem začala cvičit někdy na podzim roku 2002 tj. v 7 letech. Byla jsem malá nevýrazná holka, která nemá čím zaplnit volný čas. Vůbec poprvé jsem se s Taekwon-dem setkala někdy v 6 letech, když jsem se byla podívat na ukázku, kde cvičil můj táta. Přiznám se, že jsem vůbec netušila co tam ti lidé dělají, ale už jen čistě ze zvědavosti jsem to chtěla zkusit. A když tam začal chodit i můj brácha, bylo to jasné. Na svůj první trénink jsem se hrozně těšila a když jsem se svým kamarádkám ve školní družině svěřovala, že se chystám na taekwon-do, k mému úžasu ke mně vystoupila malá tmavovlasá holčička a řekla, že tam taky chodí. Dohodly jsem se tedy, že na mě počká před tréninkem na chodbě u tělocvičny, popravdě jsem si myslela, že tam nebude, ale opak byl pravdou. Před šestou hodinou večerní jsem otevřela velké dveře do chodby a tam se na lavičce krčila malá Zuzanka a čekala na mně. Tak začal můj první trénink. Myslela jsem si, že mi to hned půjde, ale byla jsem totální kopyto :D, ale vytrvala jsem. Musím podotknout, že Zuzka měla žlutou frčku dřív než já a to mě vždy hrozně štvalo :D pak jsem, ale složila zkoušky rovnou na 8. kup a tím jí dohnala, což zase štvalo jí :).

Přestávalo mě to bavit....

Jak roky plynuly, shledávala jsem, že TKD už mě nebaví tak, jako předtím. Začala éra vymlouvání se proč nejít na trénink apod. Pak jsem, ale zjistila, že bez toho to není ono. Na tréninky jsem začala zase chodit s úsměvem a radostí. Myslím si, že každý měl takovouhle krizi, pokud ji ale překonáte, podpoříte tím nejenom sebe, ale i lidi ve svém okolí.

Nebojte se! :)

Červený pásek

Mou motivací v dalším cvičení bylo určitě i získání modrého pásku tj. 4. kup. Začala jsem víc cvičit a později i jezdit na závody. Na svou první medaili jsem si ale pěkně dlouho počkala :D Byla to bronzová medaile z technických sestav, ze které  jsem měla ohromnou radost.  Asi po roce jsem spolu se svým bratrem složila zkoušky na červený pásek tj. 2.kup. Střídaly se soustředění, soutěže a různé akce, byla jsem ráda, že mi to konečně začalo trošku jít. A protože už jsme zdaleka nebyly jenom já a Zuzka, ale i Janička, Maruška a Áďa, začaly jsme trénovat tým žákyň na mistrovství České republiky, kde jsme nakonec skončili na krásném třetím místě. Tak plynul čas a já už jsem mohla nosit černou frčku. Zuzka byla vždy o jeden technický stupeň za mnou, ale vytrvale cvičila a její zkoušky jsme zdolávaly vždycky spolu.

I. DAN?

Cesta k němu byla dlouhá ale stálo to za to. Dne 6.12.2009 jsme nasedli do auta a vydali se do Frýdku-Mýstku na malé danové zkoušky. Náš původní plán byl, že zkoušky složíme v Nymburku, ale kvůli velké účasti jsme se rozhodli, že pojedeme radši na Moravu, kde nás alespoň ke zkouškám nepůjde tolik. V autě probíhalo opakování teorie, kterou jsme se navzájem se Zuzkou snažili naučit. Ve dvě hodiny odpoledne jsme po obědě (jak pro koho, protože já z nervů skoro nemohla jíst ;)) stanuli před tělocvičnou. Seminář s pozdějšími zkouškami mohl začít. Nervování bylo zbytečně, protože zkoušky jsme všichni úspěšně složili. S velkou radostí jsme pak nasedli do zmrzlého auta a valili domů. Certifikátů jsme se sice dočkali až za necelé tři měsíce, ale stálo za to si počkat.

Co dál?

I. DAN mám a co dál? Na tuto otázku byla z mé strany jasná odpověď: cvičit dál, jezdit na závody, soustředění, kempy a jiné akce. Když se tak dívám na svou 10-ti letou „kariéru" v TKD, říkám si: „ještě, že jsem byla tenkrát tak zvědavá." :D Taekwon-do mě zkrátka pořád baví. Kolikrát se nás ve škole ptali na naše koníčky, holky v mém věku odpovídaly: „tanec, zpěv, kolečkové brusle, plavání....  a já vždy jenom: TAEKWON-DO.........je to snad málo??  Kdepak, pro mě je to všechno!!!

Co mi taekwon-do dalo?

Určitě plno skvělých kamarádů, se kterými bych se jinak ani nesetkala a vědomí o tom, že i já něco dokážu ;). A také trochu té fyzické kondice (rozcvičky:D) Dnes chodím na tréninky s tátou a starším bráchou a začíná se k nám připojovat i mladší bratr, který s námi jezdí pravidelně na soustředění již odmalinka. Bez TKD bych měla v životě velkou mezeru.

Díky

Chtěla bych poděkovat rodičům a všem trenérům, kteří se mnou měli za ty léta trpělivost (a vězte, že jí muselo být opravdu hodně :D) a Zůze, bez které by to nikdy nebylo ono. :)

...

Na konec bych snad řekla jen: „Zkuste to, je to super"