| technický stupeň | I. Dan |
| čísla danových certifikátů | CZ - 1 - 576 |
| |
|
| datum narození: |
Jako prcek jsem byl hyperaktivní
pořád jsem potřeboval pohyb, jezdit na kole, běhat, prostě jsem nevyrdžel být dlouho na jednom místě. Protože můj děda byl zapálený pro fotbal hned v první třídě jsem začal hrát fotbal v přípravce, ale díky mému talentu ke sportu kde se hraje s míčem nebo jinou kulatou věcí sem u fotbalu dlouho nevydržel, ač měl trenér se mnou svatou trpělivost míč byl můj nepřítel a tak jsem vyzkoušel snad všechny posty ve fotbale od útočníka, až po brankáře v domění s tím, že když se za míčem nebudu muset honit, ale míč bude kopanej ke mně, že tam mi to snad půjde. Bohužel, ani jako brankář jsem se neuplatnil a tak jsem přestal trápit trenéra a odešel od fotbalu.
Na začátku druhé třídy,
když byli nábory ve škole do sportovních kroužků, jsem šel s taťkou se prihlásit na Judo. Taťka byl velký judista a tak byl rád, že dělám sport po něm. Judo mě z počátku bavilo mlátili jsme sebou o zem, učili se padat a zápasit. Nadšení pro tenhle sport mi vyrželo asi půl roku, dokud si mě nevybrabli do pokročilých kvůli tomu, že jsem byl vysoký a vážil ze začátečníků nejvíc. V pokročilých jsem dělal závonídkům sparing partnera a tak sem mnou jedna slečna asi o metr vyšší a o dobrých deset kilo těžší házela o zem a já jenom stál popřípadě se jí pokaždý natočil jak potřebovala. Zatím co mí kamarádi z kurzu se učili páky, přemety, podmety, já lítal vzuchem sem a tam jak mě zrovna slečna házela. Po hodině a půl dlouhým páčení mi nohou rukou a škrcení začalo posilování, na posilování nás měl Honza Hluška se zeleným pásem, který z nás chtěl zřejmě vychovat elitní zabijáky, už od mala nám dával řádně do těla, klikovali jsme na kloubech dělali dřepy na jedné noze, ale nejlepší cvik byl na břicho kdy sme museli ležet na zemi měli zatlé břicho a on nám šlapal na břicha. A tak jsem po třičtvrtě roce skončil. Dlouho jsem potom žádný sport nedělal, jen jsem jezdil s kamarády na kole.
V páté třídě byla na Fantovce ukázka Taekwonda
a nábor do odílu v Kaplici, který se zakládal. Jen co jsem viděl ukázku jak tam lámou cihly, hází sebou o zem a mlátí se v chráničích, hned jsem chtěl začít. Jakmile byl první trenink v Kaplici musel jsem tam jít. Nadšení pro Taekwondo mám už osmým rokem, i když jsem měl i přestávky a na tréninkách jsem se dlouho neukazoval. V Taekwondu sem poznal hodně správných lidí kteří umí se vším pomoc a poradit. Taky jsem tu našel hodně kamarádů, svýho nejlepšího kámoše Kubu, ale taky hodně správných kamarádů a kamarádek z Velešína.
Po šesti letech trenování jsme šli s Kubou dělat zkoušky na první dan.
Po zkouškách a splnění si toho největšího snu snad každého Takwonďáka dosáhnout černého pásku, jsem tréninky začal šidit. Radši jsem běhal za holkama a trávil čas jiným způsobem než abych chodil na treninky. Po delší pauze která trvala přes rok jsem zase vyrazil do tělocvičny. Nyní se snažím jezdit na tréninky poctivě a nevynechat ani jeden. Na Taekwondu se mi nejvíce líbí, že si opravdu každý na tom najde to svý. Taekwondo bych chtěl doporučit každému, kdo má rád bojová umění a kdo na sobě chce pracovat.
Chtěl bych poděkovat všem trenérům,
protože je to jejich veliká zásluha, že právě u nás v oddíle je tak parádní kolektiv a správná parta lidí, se kterýma je pořád sranda. Také za to, jak vedou treninky a že se dá s nima o všem mluvit. A našemu závodnímu týmu přeju, aby vyhrával, kam přijede. :-)
Nositelé černých pásů Taekwon-Do školy Velešín ITF
Milan Prokeš, Jiří Císař, Milan Rouha, Aleš Císař, František Jeřábek, Hana Císařová
