Ing. Radek Sluka

Moje cesta k Taekwondu

byla dlouhá, stejně jako tento odstavec. Přesto se chvílemi zdálo, že bude mnohem kratší. Tak od začátku. Cvičení bojových umění v naší rodině má své kořeny, jelikož otec je zarytým karatistou. Tudíž jako dítě jsem byl v roli diváka účasten několika závodů v karate.  A jelikož i tátu zajalo v roce 1987 to karate "nekarate", byli jsme se podívat na první exhibici Jugoslávské reprezentace. Pak pár let nic, ale jelikož jsem chodil na průmyslovku do Písku, kde nebyl žádný oddíl karate natož taekwonda, tak jsem své pokusy o zvládnutí bojového umění odložil k ledu a omezil se na sledování otce.

Až ve čtvrťáku mi svitla naděje, nově vzniklým oddílem karate v Písku. Leč díky bramborové brigádě jsem propásl první tréninky a pak se se mnou trenér odmítl bavit.  Zdálo se, že tím můj pokus o zvládnutí bojového umění se omezí na mé samostudium z otcových knih. Avšak v roce 1991 proběhla ukázka taekwonda přímo před naším domem v Kameňáku a následně ukázka ve Velešíně, kde dal otec  taekwondu poslední šanci. U něj však opět neuspělo :- ).  V tu dobu jsem ještě vyrazil s Milanem na kukačku na trénink na Pedagog. Jelikož to s mými vysokoškolskými studii v tu dobu vypadalo nahnutě, již to vypadalo, že se konečně začnu taekwondu věnovat. Avšak nakonec opět zvítězilo vzdělání a já vyrazil za vzděláním do Plzně.  Po studiích jsem se dokonce nastěhoval do Velešína, což opět svádělo k tomu začít se taekwondu věnoval.  Avšak usoudil jsem, že už jsem na to starý (25).Navíc v tu dobu neprobíhal žádný viditelný nábor. Tudíž dalších pár let jediný můj kontakt s taekwondem byl, že jsem potkal Milana na Sídlišti.

Vše změnily až děti. 

Když Dominik dorostl školního věku a ač bydlící ve Velešíně nastoupil do školy v Kameňáku, tak tam právě p. Galbač pořádal kurz pro děti, kam Dominik na základě mých a dědovo rad nastoupil :- ). Po roce jsme se přestěhovali do Kameňáku a já zcela logicky usoudil, že kurz v Kameňáku  není ta správná cesta a začal Dominika vozit do Velešína. Jelikož jsem tam musel na Dominika čekat, seděl jsem pár prvních tréninků na lavičce a to i přes to, že mi každý trénink Milan říkal, ať jdu cvičit. Když jsem se pak rozkoukal a zjistil, že bych tam nebyl nejstarší, nakonec jsem se nechal ukecat a vstoupil do kurzu, kde se  mě ujal despotický trenér Milan Rouha, který nás stále nutil dělat kliky, dřepy, sedy lehy a podobné oblíbené cviky.

Dnes si dokonce myslím,

že jsem se taekwondu začal věnovat v ten správný čas, aby mi dlouho vydrželo. Jelikož jak kroniky říkají, tak počátky taekwonda ve Velešíně byly tvrdé :- ).  Takto mi dnes, kromě návratu k pravidelnému pohybu přináší kontakt s příjemnými lidmi se společným zájmen. Pak tu a tam samozřejmě také jisté bolesti,  modřiny a jiné libůstky. Zároveň další strávený čas se svými dětmi, jelikož i ty kouzlu Taekwonda propadly a doufám, že jim to dlouho vydrží, ale ne tak dlouho, aby mě zazačaly bít :- ). No a v neposlední řadě naději, že by člověk v kritických situacích nebyl jen kořist.

Závěrem

svého povídání bych chtěl říci, aby nám to hlavně vydrželo. Aby trenérům stále vydržel elán, každé září začít popisovat ty nepopsané stránky nováčků, aby těch nováčků stále přibývalo, nebo alespoň neubývalo, aby to i ty již popsané stále bavilo a aby vydrželi. Ale samozřejmě vše může být lepší, tudíž řady trenérů by se mohly rozšiřovat a svěřenci získat více nadšení do tréninků a závodů.

Profily trenérů Taekwon-Do školy Velešín ITF

Milan Prokeš, Jiří Císař, Milan Rouha, Aleš Císař, František Jeřábek, Hana Císařová, Pavel Šmíd, Radek Sluka, Pavel Šíhovec, Zdeněk Rubeš, Michaela Urbancová