Zuzana Španingerová

„Jdu na trénink"

ozývalo se naší domácností již od mého dětství, ale tato věta nebyla vyřčená mnou nýbrž mým bráchou Radimem. Co si pamatuji chodil Radim na Taekwon-do už od mala. Jako malá jsem se chtěla bráchovi podobat skoro ve všem, protože mu šel sport a byl šikovný. Chtěla jsem být jako on a tak jsem se ve svých pěti letech vydala na první trénink do tělocvičny Základní školy ve Velešíně. Styděla jsem se a bála se, protože jsem byla ze všech nejmenší.

Taekwon-do mě bavilo a já ukazovala po každém tréninku ve školce, co jsem se naučila. Ovšem po několika trénincích přišla krize a já jsem spíš než na trénink šla za barák hrát si s kamarádkami. Po proflákaném měsíci se mě taťka s Ráďou ptali zda mám ještě někdy v plánu na trénink jít. Moc se mi nechtělo, protože mi cvičení moc nešlo a tak než abych trénovala, jsem to raději chtěla vzdát. Taťka mi nakonec řekl, ať jdu ještě na jeden trénink a jestli i potom nebudu chtít pokračovat řekne Milanovi, že končím.

Nakonec  jsem se rozhodla pokračovat.

Začala jsem se seznamovat a tak mě začaly tréninky více bavit. Nakonec jsem právě na tréninku potkala i svou nejlepší kamarádku Peťu. A jak už tomu tak bývá na trénincích jsme místo kopání do lap a cvičení základních technik kecali, za což jsme byli častokrát hubovány.

Jako malá jsem jezdila s rodiči na závody, podporovat bráchu a když jsem tak jednou stála na tribuně vedle Milana vzpomínám si, jak mi řekl: „No Zuzi za chvilku tam takhle budeš nastupovat i ty". A bylo tomu tak. Bylo mi asi sedm nebo osm když moje „závodní kariéra" začala ne moc slavně-první a druhé závody se nepovedly, až potom přišly mé první výherní závody byly v Třeboni- oblastní závody odkud jsem si přivezla svůj první bronz z tulů. Další závody se ovšem již nenesly v tak šťastném duchu a já odjížděla většinou bez cenného kovu. O chvilku později kdy už jsem měla modrý pásek jsme sestavili dohromady tým žákyň (Já, Peťa Rouhová, Janička Jandová, Maruška Mrzenová a Áďa Tlapová) a sklízeli jsme s ním celkem úspěch. S holkama jsme se stali nerozlučnými kamarádkami.

Přišla závodní pomlka, ale my s holkama jsme nepřestávali chodit na tréninky, protože kde jinde bychom se mohli vidět než v tělocvičně. Vtipná byla i soustředění na Svatém Kameni, kde jsme si to vždycky uměli dobře užít.

Povyrostly jsme a přede mě a před Peťu přišla nabídka udělat si černý pásek. Zprvu jsme váhaly, ale nakonec jsme usoudily, že to není zas tak špatný nápad a pustily jsme se do společného trénování na zkoušky. Po mnoha trénincích jsme předstoupily před zkoušející komisi a já měla takovou trému, že jsem zvrtala, co jsem mohla, ale nakonec vše dobře dopadlo a já nyní mohu nosit černý pásek na doboku se znakem Taekwon-do škola Velešín.

Co mi Taekwon-do dalo?

Spoustu dobrých přátel, zážitků a zkušeností. Dobré přátele tu získáte podle mě, protože Vás vidí i na pokraji sil, když už nemůžete ani běžet, protože Vám Fanda Jeřábek dá na rozcvičce pořádný záhul a stejně řeknou pojď to zvládneš a vidí Vás i na vrcholu, když máte radost ze svého úspěchu. Dokáží Vás podržet nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to sport ve kterém se můžete poprat se svým kamarádem a on se s Vámi baví v šatně, jakoby se nic nestalo. Díky tomu si myslím, že věřím svým přátelům z Taekwon-da víc než hodně, protože i když mi dají při matsugi nakládačku vím, že mimo tělocvičnu mi pomůžou a proto jsou zážitky z tělocvičny, ze závodů a ze soustředění nezapomenutelné. Jestli chcete najít dobré přátele, něco dokázat a být zároveň fit nemůžete si zvolit lepší sport než Taekwon-do.

Závěrem chci poděkovat

všem trenérům za velkou trpělivost, kterou museli při trénincích se mnou mít.  Protože není-li dobrého trenéra, který s Vámi má trpělivost a dokáže si vyslechnout vše, co mu chcete říct potom by nebylo ani tolik taekwondistů jako naše škola má.

Nositelé černých pásů Taekwon-Do školy Velešín ITF

Milan Prokeš, Jiří Císař, Milan Rouha, Aleš Císař, František Jeřábek, Hana Císařová